Městské muzeum a galerie Hlinsko připravuje pro letošní 65. ročník Výtvarného Hlinecka výstavu, která veřejnosti představí uměleckou tvorbu třinácti malířek 19. a počátku 20. století. Téma zároveň přináší otázky, které jsou v současném genderovém diskurzu velmi aktuální – postavení žen-malířek v tehdejší společnosti, jejich cesta za vzděláním i možnosti jejich samostatné obživy. Práce těchto umělkyň, ve své době bezesporu odvážných a emancipovaných žen, doposud jen doplňovaly různé tematické a autorské výstavy, ač kvalitou se často vyrovnaly dílům svých mužských kolegů. Z těch nejznámějších jmenujme alespoň Jenny Salmovou, Amálii Mánesovou, Charlottu a Louisu Piepenhagenovy, Antonii Brandeisovou, Zdenku Braunerovou nebo Fanny Assenbaumovou.
Devatenácté století bylo dobou velkých změn, které zasáhly všechny oblasti života a výraznou měrou se dotkly také postavení žen. Postupná liberalizace společnosti umožnila jejich osvobozování z přísných patriarchálních tradic a ženy začínaly být aktivní i v řadě uměleckých oborů. Ve větší míře vstupovaly také na výtvarnou scénu, ať již jako diletantky nebo profesionální umělkyně; veřejně vystavovaly a prodávaly svá díla, některé měly i své soukromé malířské školy. Vlastní akademické vzdělání jim však bylo dlouho odpíráno; zatímco v Evropě byly ženám zpřístupněny výtvarné Akademie již v prvních desetiletích 19. století (v Mnichově mohly ženy studovat na Akademii od roku 1813), u nás se dostaly k profesionálnímu výtvarnému vzdělání až se založením Uměleckoprůmyslové školy roku 1885, na pražskou Akademii byly přijímány až od orku 1920. Jedinou možností byla soukromá studia, zvláštní výhodu měly dívky z rodin umělců (Staubmannová, Berková, Mánesová, sestry Piepenhagenovy). Hlavní zábranou byla představa o zbytečnosti ženského vzdělání, zakořeněná ve všech sociálních vrstvách. V měšťanském a šlechtickém prostředí se setkáváme s pokusy o její „racionální“ vysvětlení: přílišný objem znalostí ženám škodí, jsou přepjaté, nervózní, muži se v jejich společnosti necítí dobře. … [především však šlo] o potenciální konkurenci na trhu práce, o ohrožení tisícileté mužské dominance, píše k tomuto tématu Milena Lenderová. Také šíře jejich tvorby byla omezována na malbu krajin nebo zátiší, figurální malba jim byla zapovězena jako pro ženu ne zcela vhodná, jak vyplývalo z dobových genderových stereotypů. Názory, že ženy postrádají schopnost ideového promyšlení složitějších témat, že náměty spíše kopírují a tíhnou k uměleckořemeslné práci, byly obecně zažité. Jen pár umělkyň dokázalo tyto stereotypy zlomit a uživit se uměním. Nicméně přes všechny tyto restrikce se ženy začaly v druhé polovině 19. století ve významnější míře objevovat na profesionální umělecké scéně, i když jejich nástup nebyl jednoduchý. Stále se jim však nenabízelo víc než soukromé studium u profesorů Akademie nebo malířů-profesionálů. Od šedesátých let 19. století sice vznikaly různé školy pro dívky, v jejichž rámci bylo možné se vzdělávat i v uměleckých činnostech (1863 Vyšší dívčí škola, 1865 Průmyslová škola pro dívky, 1871 Ženský výrobní spolek atd.), ale až roku 1885 založená Uměleckoprůmyslová škola v Praze byla prvním profesionálním uměleckým ústavem, který otevřel také Dámskou školu pro kreslení a malbu. Umělecké vzdělání na této škole doplňovalo všeobecnou výchovu, mělo šířit dobrý vkus v domácnosti a v rodině, a poskytnout dívkám možnost živit se uměleckoprůmyslovou činností. Trvalo více než sto let, než se ženy dostaly ke stejnému vzdělání jako muži, na objektivnější hodnocení své umělecké práce si však počkaly ještě další desetiletí.
Nejen v ukázkách tvorby představených umělkyň, ale také na jejich životních příbězích můžeme sledovat emancipační proces, který v 19. století s různou intenzitou probíhal celou společností. Jejich umění se tenkrát poprvé – navzdory zakořeněným zvykům a genderovým předsudkům, které odmítaly představu samostatné umělecky vzdělané ženy – dostalo na profesionální úroveň; malířky byly výdělečně činné, zakládaly soukromé umělecké školy a jejich díla byla přijímána a hodnocena na výstavách. Jejich cesta za vysněným cílem však byla dlouhá a těžká. Vedle problémů s uměleckým vzděláním a vlastním prosazením narážely ženy i na společenské bariéry; mnohé z nich zaplatily za možnost svobodné tvorby tím, že se dobrovolně vzdaly života v manželství, neboť i ty nadané po provdání na štětec více nesáhly a barvy nechaly zaschnouti, jak se mnohokrát potvrdilo. Touha po umělecké tvorbě však byla mnohdy silnější. K docílení rovných podmínek v uměleckém světě bylo ještě daleko, ale byly to právě tyto dámy (a nejenom ony), které učinily první kroky a otvíraly cestu ostatním.
Výstava se uskuteční v termínu od 22.6. do 15.9. a slavnostní vernisáž proběhne v pátek 21.6. v 17 hodin. K výstavě bude vydán obsáhlý katalog a proběhne také komentovaná prohlídka s kurátorkou výstavy Šárkou Leubnerovou a také večerní prohlídka. Otevřeno bude denně kromě pondělí od 9 do 12 hodin a od 13 do 17 hodin.